Tato norma je českou verzí evropské normy EN ISO 16890-2:2016, která nahrazuje normu EN 779:2012. Série norem ISO 16890 popisuje zařízení, materiály, technické specifikace, požadavky, způsobilost a postupy k vytvoření laboratorních provozních parametrů a klasifikace filtrů podle účinnosti odlučování, založené na změřené frakční účinnosti a převedené do systému uváděných parametrů ePMx. Symbol ePMx označuje účinnost zařízení na čištění vzduchu pro částice s opticky stanoveným průměrem mezi 0,3 m a x m.
  ČSN EN ISO 16890-2 stanovuje výrobu aerosolu, zkušební zařízení a zkušební metody použité pro měření frakční účinnosti a odporu proudu vzduchu vzduchových filtrů pro všeobecné větrání. Tato část normy je určena pro použití ve spojení s ISO 16890-1, ISO 16890-3 a ISO 16890-4.
  Norma obsahuje tyto kapitoly: 1 - Předmět normy, 2 - Citované dokumenty, 3 - Termíny a definice, 4 - Značky a zkratky, 5 - Obecné požadavky na zkoušku, 6 - Zkušební materiály, 7 - Zkušební zařízení, 8 - Způsobilost zkušební tratě a zařízení, 9 - Zkušební metody, 10 - Zpracování údajů a výpočty, 11 - Uvádění výsledků.
| Označení | ČSN EN ISO 16890-2 (125009) | 
|---|---|
| Katalogové číslo | 505489 | 
| Cena | 550 Kč550 | 
| Datum schválení | 1. 8. 2018 | 
| Datum účinnosti | 1. 9. 2018 | 
| Jazyk | čeština | 
| Počet stran | 60 stran formátu A4 | 
| EAN kód | 8596135054893 | 
| Norma byla zrušena k | 1. 3. 2023 | 
| a nahrazena | ČSN EN ISO 16890-2 (125009) | 
| Tato norma nahradila | ČSN EN ISO 16890-2 (125009) z listopadu 2017 | 
| Dostupnost | skladem (tisk na počkání) | 
ČSN EN ISO 16890-1 (125009)
				
Vzduchové filtry pro všeobecné větrání - Část 1: Technické specifikace, požadavky a klasifikační metody založené na účinnosti odlučování částic (ePM)
			
ČSN EN ISO 16890-3 (125009)
				
Vzduchové filtry pro všeobecné větrání - Část 3: Stanovení účinnosti metody a odporu proti proudění vzduchu pomocí hmotnosti zachyceného zkušebního prachu
			
ČSN EN ISO 16890-4 (125009)
				
Vzduchové filtry pro všeobecné větrání - Část 4: Metoda určující stanovení minimální zkušební účinnosti odlučování částic